Domů ... Historie ... Harmonogram a scénář  ... Tábor, parkoviště, tržiště  ... Podmínky pro účastníky ...  Kontakt

 

Čtrnáct let husitských válek značně vyčerpalo České království. Obecně narůstal odpor k dalšímu válčení, které ztráceno na smyslu. Husité sice svobodně obhajovali čtyři artikule pražské na sněmu v Bazileji, ale pomalu začínali chápat, že pro křesťanský svět je jejich pojetí Božího zákona nepřijatelné a v plném rozsahu ho nemohou prosadit. Země byla rozdělena na oblasti ovladané stoupenci kříže a kalicha. 

Katolický tábor podporovaný koncilem v Bazileji a císařem Zikmundem hledal domluvu s umírněnými husitskými pány což vyvrcholilo vznikem katolicko - kališnické koalice známější pod názvem Panská jednota.

Radikální husité, reprezentovaní především polními vojsky táboritů a sirotků, zústávali stále velmi silní a jejich moc se opírala o dobře opevněná města. Snaha o zlepšení této pozice, ale vyzněla naprázdno, přes značné úsilí se radikálům nepodařilo dobýt katolickou Plzeň a ztratili také  Prahu , tedy Nové Město pražské. Zemský sněm je navíc považoval za rušitele zemského míru.

Kališnicko-katolické vojsko
Nejsilnější sbor koalice, čítající na 6 000 mužů, shromáždil zemský správce Aleš Vřešťovský. Tvořily ho vojenské družiny kališnické šlechty ze středních, východních, jihovýchodních a severovýchodních Čech, odkud dorazili i někteří katoličtí šlechtici. Z významných kališníků se v něm objevují vedle uvedených také Aleš Holický ze Šternberka, Jindřich Velíšský z Vartenberka, Vilém Kostka z Postupic a další. Spolu se svým strýcem Heraltem z Kunštátu byl přítomen i čtrnáctiletý Jiřík z Poděbrad. Po obsazení pražských měst doplnily vojsko kontingenty Starého a Nového města Pražského a Mělníka.
Katolickou složku koalice zastupovaly oddíly z plzeňského landfrýdu, v jejichž jádru se sešikovaly šlechtické družiny. Zaznamenáváme zde např. Zdeňka Drštku z Horšovského Týna, Jana Švihovského z Rýzmberka, Jana ze Švamberka, bratry Jana a Buriana z Gutštejna, Protivu ze Svojšína, Hádka z Paběnic, Humprechta z Kočova, Boreše z Oseka, patrně i Jindřicha z Plavna, Viléma Švihovského z Rýzmberka a Ondřeje ze Štampachu. Ale také utrakvistické pány Přibíka z Klenové a Aleše ze Žeberka. Dalším větším sborem byla karlštejnská posádka spolu s many čítající asi 500 bojovníků. Velel jim karlštejnský purkrabí Vilém z Jaroslavic a karlštejnský kastelán Kuneš Tluksa z Buřenic. V neposlední řadě se jednalo o oddíly Oldřicha z Rožmberka pod velením zvíkovského purkrabího Mikuláše Krchlebce, Chvala z Chmelného a Jana Předborův z Radešína. S rožmberskými kontingenty přišli ku Praze lidé strakonického velmistra Václava z Michalovic, Beneš z Myšlína, Beneš z Dubé seděním na Kožlí, Václav z Brloha a posádka hradu Konopiště v čele s purkrabím Jakoubkem z Božejova.
Kališnicko-katolickému vojsku velel jako vrchní hejtman Diviš Bořek z Miletínka, zkušený husitský válečník, který dobře znal tento kraj a měl s radikály své zkušenosti. Rozhodující slovo si však uchovávali Menhart z Hradce, Hynce Ptáček z Pirkštejna a další osobnosti z nejbližšího okolí Aleše Vřešťovského a spolu s nimi i jednotliví velitelé hlavních katolických uskupení.


Vojsko táborů a sirotků
V dané situaci byla nejpočetnější oporou radikálů polní vojska, z nichž táborské čítalo kolem 6 000 a sirotčí zhruba 2 000 lidí. Zbytek tvořily kontingenty měst obou svazů (Tábora, Berouna, Slaného, Žatce, Loun, Kouřimi, Nymburka, Hradce Králové, Jaroměře, Trutnova, Dvora Králové, Vysokého Mýta, Klatov, Prachatic, Domažlic, Písku a Litoměřic), jejichž sílu nelze přeceňovat. Několik městských rad již předem naznačovalo, že se podrobí výzvě zemského správce. K Lipanům proto vyslaly jen symbolické kontingenty.
V čele jednotlivých sborů stáli samostatní hejtmané. Polním táborům velel asi i nadále Zikmund z Vranova, vojsku domácí táborské obce Ondřej Keřský. V čele sirotčího polního vojska stál Jan Čapek ze Sán, ale jméno vůdce sboru sirotčích městských obcí není známé. Kněz Prokop Holý po svém návratu k vojsku opět zastával přední pozici politického reprezentanta radikálních husitů. Jen čtyři příslušníci panského stavu byli rozhodnuti bít se pod korouhvemi husitské levice: starý Žižkův přítel Jan Roháč z Dubé, temperamentní Kolda ze Žampachu, moravský přívrženec Tábora Sezima Zajímač z Kunštátu a zatím neznámý mladík Jan z Bergova.
Nutno říci, že síly radikálů rozhodně nebyly kompletní. Např. posádky sirotčích hradů v severních Čechách od zimy operovaly na vlastní pěst. Na straně polních obcí chybělo také vojsko Jakoubka z Vřesovic, který dal přednost svým zájmům a s 2 500 až 3 000 bojovníků dobýval hrad Kostomlaty. Navíc se autonomní slezské jednotky patrně vymkly kontrole táborského ústředí a ještě před bitvou opustil bojiště Bedřich ze Strážnice s 300 jezdci. Rozklad radikálních sil, viditelný už od září 1433, tak rozhodným způsobem předurčil výsledek střetnutí.


Výsledek a důsledky bitvy
Lipanská bitva byla jedním z nejkrvavějších konfliktů husitské revoluce. Na bojišti zůstalo přibližně 1300 padlých táborů a sirotků, zatímco ztráty vítězů činily asi 200 mužů. V bitevní vřavě se projevila averze vůči radikálním kněžím. Zahynuli oba duchovní správci táborského i sirotčího vojska, Prokop Holý a Prokop Malý (Prokůpek), dále kazatel Markolt ze Zbraslavic a kněz Pěšček z Plzně. Zabit byl asi také i hejtman Zikmund z Vranova. Do zajetí upadli také Petr Payne, Václav Koranda a další tři duchovní, jimž život zachránila pouze přímluva Viléma Kostky z Postupic. S významnými světskými zajatci Janem Roháčem z Dubé, Janem z Bergova, Jírou z Řečice zvaným Ušatý, Marešem Kršňákem a moravským pánem Sezimou Zajímačem z Kunštátu jednali vítězové o poznání vlídněji a po necelém měsíci je propustili.
Několik set příslušníků polních vojsk, především sirotků, bylo z návodu katolického pána Jana Švihovského z Rýzmberka vlákáno do stodol a upáleno. Naopak sedláci, kteří byli násilím odvedeni k vojsku, mohli odejít do svých domovů.
Těžké ztráty utrpělo hlavně sirotčí polní vojsko, které se zcela rozpadlo. Táborské vojsko bylo oslabeno jen zčásti.

V českobrodské městské knize se píše o výsledku bitvy: „…obojí vojsko sirotků i táborů z dopuštění božího mezi městem Kouřimí a naším kolem vsi Lipan a při Hřibech od pánů a ostatních království Českého poraženo byvši, zahynulo a úplně bylo válečně potřeno. A tam i oba Prokopové, kteří byli správci oněch vojsk, táborů, jenž se nazýval Holý, a druhý sirotků, Malý, byli zabiti. Pán nechť se smiluje nad dušemi jejich…“